Vytáhla jsem z
penálu tužku a přiložila ji k papíru. Nic jsem však nenapsala,můj mozek asi
odjel někam na dovolenou, nemohla jsem si vzpomenout, co bylo tak důležité, že
mi stálo za to prohledat celý byt, abych našla papír na který to budu moci
zvěčnit. Nakonec se nejvhodnějším kandidátem stala druhá strana ružového
letáku, který vybízel k účastina nějaképřednášce o umění.
Hrot tužky se
ještě stále nedotkl papíru a já potlačila nutkání odložit ho stranou a jít si
po svém. Najednou se mi vybavil hustý les, uprostřed kterého byl paluk s
ohništěm a já si vzpoměla.
Bylo totiž půl
desáté ráno a já právě vstávala, jen co jsem se ve svém zmačkaném, šedém pyžamu
posadila vzpoměla jsem si na sen, co se mi zdál. Nebyl to tak úplně sen, spíš
to byla vzpomínka, o které se mi poslední dobou pořád zdálo. Zívla jsem a
promnula si oči, na ramenou mě lechtaly moje zrzavé vlasy, když byly rozčesané,
sahaly mi do půlky zad, ale takhle po ránu vypadali spíš jako zrzaví hadi
obtáčející se kolem mé hlavy.
Zavřela jsem
oči abych si vybavila všechny detaily, po tom, co jsem si vybavila vše podstané
jsem oči otevřela a dala se do psaní.
Bylo mi asi šest, když se moji rodiče
rozhodli koupit chatu. Bydleli jsme ve městě apřírodu jsme víceméně znali jen
z televize a dětských obrázkových knih, proto byla pro moje rodiče
představa táboráku pod širým nebem, záhonku s květinami a možností
procházet sev přírodě velkým lákadlem. Po měsíci hledání našli malý domek na
kraji lesa, do kterého se okamžitě zamilovali. Byla to stará roubenka po
rekonstrukci, vzpomínám si, jak sem ji viděla poprvé.
Měsíc před mými šestými narozeninami
jsme se já a moji rodiče sbalili a vyrazili tam, bylo to uprostřed léta a cesta
byla vyčerpávající.
„Mami, bude tam zahrada?“ zeptala
jsem se během jízdy.
„Celý les a okolí se všemi potůčky,
stromy, mýtinami a křovím bude naší zahradou.“ prohlásila spokojeně. Dvě hodiny
jsme autem jeli po rozpáleném asfaltu a nakonec jsme ještě půl hodiny bloudili
polními cestami, než jsme dorazili k lesu, před nímž stál na samotě náš
nový letní příbytek.
Nátěr na dřevě byl oprýskaný a
odemknout chatu se nám podařilo až na čtvrtý pokus, protože zámek ve dveřích
byl zarezlý. Abych řekla pravdu vnitřek se mi taky moc nelíbil, bylo to tam
malé a páchlo to starobou a plesnivým dřevem, ale rodiče byli nadšení, celou
dobu pobíhali s úsměvy kolem mě a vynášeli tašky z auta. Chvíli jsem
se jestě zoufale rozhlížela po pokoji, kde budu, jak mi mamka slibovala trávit
většinu léta, než jsem si vzpoměla na les, který začínal asi dvacet metrů od
našecho prahu a vyběhla ze dveří.
Moje slovní zásoba ještě nebyla moc
velká, ale myslí, že to prví co mě napadlo, bylo že je obrovský a tmavý. Možná
jsem už tehdy cítila, že s ním není něco v pořádku, ale nevěnovala
jsem tomu pozornost.
O pár měsíců později jsme tam jeli
zas, teda jezdili jsme tam samozdřejmě celé léto, ale tohle mělo být ten rok
naposled, protože večery začínaly být sychravé. Rodiče pozvali snad všechny své
kamarády a nalákali je na táborák a spaní pod širákem, takže tentokrát za námi jela
kolona snad devíti aut napěchovaných k prasknutí. Místo toho, abychom
zastavili na plácku před chatou, jsme vjeli do lesa a po několika minutách
jízdy v terénu jsme přijeli na palouk velikosti fotbalového hřiště, na
který se naskládalo všech deset aut.
Jak z nich postupně vystupovali
lidé ozývalo se samé „Ach, tady je krásně.“ a „Je tu úplně jiný vzduch než ve
městě.“ Mně teda přišel stejný. Zhruba o půl hodiny později se na palouku
začala tvořit taková menší stanovávesnice, které vévodilo ohniště postavené mým
tátou a jeho kamarádem, ve kterém už plápolal oheň. Během pár minut už kolem
něj seděla většina členů naší výpravy. Všichni jedli a bavili se. Já jsem si
hrála s mojí kamarádkou Sandrou a dalšími dětmi, které přijeli s námi
a čas nám rychle utíkal. Po době, která nám přišla jako pár minut, ale ve
skutečnosti to byly spíše hodiny, jsme si uvědomili, že už se začalo stmívat a
přesunuli se k dospělým, kteří stále klábosili kolem ohně. Jejich hovor
neutichl ani když se měsíc usadil vysoko na obloze a tma se plýžila kolem
stanové vesničky.
Nebála jsem se, uklidňovali mě
všichni ti lidé sedící na rozkládacích židličkách, kterým oheň osvětloval
tváře. Poznávala jsem v nich ty, kteří nás párkrát navštívili doma, máminy
kolegyně z bývalé práce, které se teď v kroužku něčemu smály, tátovy
kolegy s rodinami a pár příbuzných. Bylo tam také spousta dětí, některé
byly mého věku, ale zahlédla jsem i pár starších a několik batolat.
Najednou jsem uslyšela zahoukat sovu
a můj pohled zabloudil do lesa. Zdálo se mi, že jsem zahlédla obličej nějakého
dítěte přikrčeného za křovím. Myslela jsem si, že si někdo z těch dětí, co
tu byly s námi dělá legraci a tak jsem beze strachu vstala a vyšla
k lesu. Asi jsem tam neměla chodit. Teď už by mě něco takového ani
nenapadlo, ale tehdy jsem, že je něco špatně poznala až když jsem vstoupila do
lesa a opustila mě odvaha. Za křovím nikdo nebyl. Vlastně to vypadalo, že
v celém lese nikdo kromě nás není. Chtěla jsem se otočit a ukrýt se
v bezpěčí plápolajícího ohně. V tom jsem zahlédla jak kousek ode mě
někdo běží. Ani nevím, co mě to popadlo. Rozběhla jsem se za postavou, která se
náhle prudce zastavila a rozhlížela kolem sebe.
„Proč si běžel?“ zeptala jsem se celá
zadýchaná, když jsem doběhla k malému chlapci. Mohlo mu být tak osm, byl
zadýchaný a krátké černé vlasy se mu potem lepily k obličeji. Otočil se na
mě s hrůzou v očích.
„Bojím se.“ zněl vyděšeně.
„Tmy?“ nechápala jsem „Před tou ale
neutečeš.“ V tu chvíli mi došlo, že jsem ho nikdy neviděla. Tehdy jsem si ale
nevšimla, toho, co si dnes vybavuji naprosto přesně. Byl téměř průhledný.
„Ne,“ do očí se mu nahrnuly slzy
„bojím se těch příšer.“
„Tady ale žádné nejsou.“
„Ale jsou.“ řekl a vyhrnul si rukáv
tmavého trička. I v měsíčním světle jsem tehdy viděla pokousanou ruku, ze
které kapala krev na zem pod námi. Byl úplně strachy bez sebe a obličej měl
zkřivený bolestí.
„Pojď se mnou, moje máma ti to
ošetří.“ chytla jsem ho za zdavou ruku a chtěla ho odvést k palouku. On mě
však nevnímal, očima pročesával tmu okolo nás a cuknul sebou pokaždé, když
někde zašustilo jehličí, nebo zapraskaly větvičky.
„Musím domů.“Prohlásil rozhodně a
uvolnil se z mého sevření. Naposledy se na mě podíval a znovu se rozeběhl k zurčícímu
vodopádu. Běžela jsem za ním, ale neměla jsem šanci dohonit jeho dlouhé kroky.
Doběhl na kraj propasti, kde byl vodopád a skočil. Dorazila jsem tam právě včas
abych viděla jak padá několik metrů, roztahuje ruce a pak mizí. Zmizel jako
mlha, prostě se rozplynul a nikde po něm nebylo ani památky. Tehdy jsem to
nechápala a nechápu to ani dnes, jen vím, že se to stalo.
Moje tužka se naposledy dotkla papíru, abych si
napsala datum.
Další části budou na wattpadu :)
