Nedávno jsme ve škole dostali jako úkol na komunikaci napsat krátký příběh a jelikož bych sem časem ráda i nějaké své příběhy psala, vkládám jako první tenhle. Snad se bude líbit... :)
„Podívej!“vykřikl
a jeho prstíček ukázal na starý,
opuštěný dům.
„Marry, půjdeme tam?
Prosím, no tak Marry!“ prosil, ale než jsem mu stačila odpovědět rozeběhl
se ke dveřím, které už měly nátěr oprýskaný počasím.
„Dominiku, vrať se!“zakřičela
jsem na něj. Ani se neotočil, otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Rozeběhla jsem
se za ním, popadla studenou kovovou kliku a vešla. Jen co jsem překročila práh,
praštil mě do nosu silný zápak staroby a hnijícího dřeva. Připomnělo mi to
časy, kdy jsme s mámou jezdily na výlety do rodných domů dávno zemřelých
umělců a významných osobností.
„Rozhlédni se, někdo
tu strávil významnou část života“ říkala vždy a nadšeně si prohlížela věci
okolo sebe.
„To že ji tu strávil
někdo jiný, neznamená, že mi ji tu musíme strávit taky, mami.“ stěžovala
jsem si.
„Je to tu úžasné.“ pronesla
a mé nechuti trávit zde čas nevěnovala sebemenší pozornost.
„Už jsme tu hodinu,
mám hlad.“ zkusila jsem to znovu.
„Ten člověk tu prožil
spoustu krásných chvil a my teď máme možnost alesoň trošku nahlédnout do jeho
vzpomínek, broučku. Musíme si toho vážit.“ usmála se na mě.
Vzpomínka se rozplinula a já opět stála v děsivě
vyhlížející vstupní hale. Vedle dveří ležely na zemi motyka, krumpáč a sekyra, jako by je někdo před chvílí
přinesl ze zahrady. Na pravo byly lehce pootevřené bílé dveře, za kterými byl
slyšet dětský smích.
„Dominiku?“
zavolala jsem nejistě.
„Tady jsem.“
ozvalo se, a tak jsem vkročila do místnosti za dveřmi, která kdysi sloužila
nejspíše jako obývací pokoj. Ze zdí byly tapety napůl sloupnuté a pokryté
pavučinami. Naproti dveřím stál starý gauč
a dvě křesla, před kterými byl
postavený skleněný konferenční stolek,
všechno pokryté vrstvami prachu, ve kterých byl sem tam vidět otisk prstu. Doufám, že to tu někdo nepoužívá jako
drogové doupě. Napadlo mě. V rohu
místnosti stál mohutný klavír,
kterého se už roky nikdo nedotkl a nad ním létal zmatený ptáček. Můj malý bratr poskakoval okolo klavíru, snažil se ho
nebohé zvíře chytit a smál na celé kolo i přesto, že se mu to nedařilo.
„Co myslíš Marry, jen
to vrána nebo havran?“ přestal na chvíli skákat a podíval se na mě.
„To je jen vlaštovka
Dominiku.“ odpověděla jsem, ale jeho nadšení stejně nepolevilo.
Pták vyletěl ven skrz rozbité balkonové dveře. Bratr si toho
všimnul a vyběhl za ním.
„Vrať se!“
zakřičela jsem, ale opět to nebylo nic platné. „Dominiku musíme domů, už je večer, za chvíli bude tma!“
„Pojď sem Marry!“
zavolal. Prošla jsem za nimi a pod nohami mi zakřupalo vysypané sklo. Dveře
vedly na zahradu, na kterou už určitě roky nikdo nevstoupil. Stála tam řada
opadaných stromů pod kterými ležely spadaná shnilá jablka a hrušky. Před
stromy byl malý záhonek, zarostlý trávou, mezi kterou byla občas vidět nějaká brambora či česnek. Bráška teď přesunul svou pozornost k malé housence,
plazící se po kameni přede dveřmi.
Zničehonic se ozvala hrozná rána. Jako kdyby někdo házel
nábytkem. Otočila jsem se směrem k domu, odkud rána přišla, ale nic jsem
neviděla. Další rána… To už se bráška chytil mojí ruky a začal natahovat.
„Co to bylo?“
zeptal se vyděšeně. Další rána... To už jsem se bála i já a začala jsem couvat
směrem do zahrady. Z domu byly slyšet kroky a pak se ozval strašný řev, ze
kterého běhal mráz po zádech. Bráškovi začaly téct slzy.
„Až řeknu teď,
poběžíme k silnici, ano?“ zašepatala jsem. Přikývl. Další rána, řev…
„Teď !“vykřikla
jsem polohlasem a oba naráz jsme se rozeběhli. Běžely jsme kolem domu a pod
nohami nám šustilo spadané listí. Nad námi zářil měsíc a z domu se ozývaly
další a další rány vždy doprovázené strašlivým řevem. Doběhli jsme
k silnici, ale ani jednoho nás nenapadlo se zastavit, naopak jsme ještě
přidali a o pár minut později jsme celí zadýchaní doběhli domů.
Ten večer jsem neusnula.
Když si to teď čtu, tak vidím, že to je spíš jakýsi prostředek delšího příběhu, ale co :D (to co je tučně, je to, co to mělo obsahovat) Doufám, že se Ti to líbilo :)
