Rána a řev

Nedávno jsme ve škole dostali jako úkol na komunikaci napsat krátký příběh a jelikož bych sem časem ráda i nějaké své příběhy psala, vkládám jako první tenhle. Snad se bude líbit... :)

„Podívej!“vykřikl a jeho prstíček ukázal na starý, opuštěný dům.

„Marry, půjdeme tam? Prosím, no tak Marry!“ prosil, ale než jsem mu stačila odpovědět rozeběhl se ke dveřím, které už měly nátěr oprýskaný počasím.

„Dominiku, vrať se!“zakřičela jsem na něj. Ani se neotočil, otevřel dveře a vklouzl dovnitř. Rozeběhla jsem se za ním, popadla studenou kovovou kliku a vešla. Jen co jsem překročila práh, praštil mě do nosu silný zápak staroby a hnijícího dřeva. Připomnělo mi to časy, kdy jsme s mámou jezdily na výlety do rodných domů dávno zemřelých umělců a významných osobností.

„Rozhlédni se, někdo tu strávil významnou část života“ říkala vždy a nadšeně si prohlížela věci okolo sebe.

„To že ji tu strávil někdo jiný, neznamená, že mi ji tu musíme strávit taky, mami.“ stěžovala jsem si.

„Je to tu úžasné.“ pronesla a mé nechuti trávit zde čas nevěnovala sebemenší pozornost.

„Už jsme tu hodinu, mám hlad.“ zkusila jsem to znovu.

„Ten člověk tu prožil spoustu krásných chvil a my teď máme možnost alesoň trošku nahlédnout do jeho vzpomínek, broučku. Musíme si toho vážit.“ usmála se na mě.

Vzpomínka se rozplinula a já opět stála v děsivě vyhlížející vstupní hale. Vedle dveří ležely na zemi motyka, krumpáč a sekyra, jako by je někdo před chvílí přinesl ze zahrady. Na pravo byly lehce pootevřené bílé dveře, za kterými byl slyšet dětský smích.

„Dominiku?“ zavolala jsem nejistě.

„Tady jsem.“ ozvalo se, a tak jsem vkročila do místnosti za dveřmi, která kdysi sloužila nejspíše jako obývací pokoj. Ze zdí byly tapety napůl sloupnuté a pokryté pavučinami. Naproti dveřím stál starý gauč a dvě křesla, před kterými byl postavený skleněný konferenční stolek, všechno pokryté vrstvami prachu, ve kterých byl sem tam vidět otisk prstu. Doufám, že to tu někdo nepoužívá jako drogové doupě. Napadlo mě. V rohu místnosti stál mohutný klavír, kterého se už roky nikdo nedotkl a nad ním létal zmatený ptáček. Můj malý bratr poskakoval okolo klavíru, snažil se ho nebohé zvíře chytit a smál na celé kolo i přesto, že se mu to nedařilo.

„Co myslíš Marry, jen to vrána nebo havran?“ přestal na chvíli skákat a podíval se na mě.

„To je jen vlaštovka Dominiku.“ odpověděla jsem, ale jeho nadšení stejně nepolevilo.

Pták vyletěl ven skrz rozbité balkonové dveře. Bratr si toho všimnul a vyběhl za ním.

„Vrať se!“ zakřičela jsem, ale opět to nebylo nic platné. „Dominiku musíme domů, už je večer, za chvíli bude tma!“

„Pojď sem Marry!“ zavolal. Prošla jsem za nimi a pod nohami mi zakřupalo vysypané sklo. Dveře vedly na zahradu, na kterou už určitě roky nikdo nevstoupil. Stála tam řada opadaných stromů pod kterými ležely spadaná shnilá jablka a hrušky. Před stromy byl malý záhonek, zarostlý trávou, mezi kterou byla občas vidět nějaká brambora či česnek. Bráška teď přesunul svou pozornost k malé housence, plazící se po kameni přede dveřmi.

Zničehonic se ozvala hrozná rána. Jako kdyby někdo házel nábytkem. Otočila jsem se směrem k domu, odkud rána přišla, ale nic jsem neviděla. Další rána… To už se bráška chytil mojí ruky a začal natahovat.

„Co to bylo?“ zeptal se vyděšeně. Další rána... To už jsem se bála i já a začala jsem couvat směrem do zahrady. Z domu byly slyšet kroky a pak se ozval strašný řev, ze kterého běhal mráz po zádech. Bráškovi začaly téct slzy.

„Až řeknu teď, poběžíme k silnici, ano?“ zašepatala jsem. Přikývl. Další rána, řev…

„Teď !“vykřikla jsem polohlasem a oba naráz jsme se rozeběhli. Běžely jsme kolem domu a pod nohami nám šustilo spadané listí. Nad námi zářil měsíc a z domu se ozývaly další a další rány vždy doprovázené strašlivým řevem. Doběhli jsme k silnici, ale ani jednoho nás nenapadlo se zastavit, naopak jsme ještě přidali a o pár minut později jsme celí zadýchaní doběhli domů.

Ten večer jsem neusnula.

Když si to teď čtu, tak vidím, že to je spíš jakýsi prostředek delšího příběhu, ale co :D (to co je tučně, je to, co to mělo obsahovat) Doufám, že se Ti to líbilo :)